Štola Josef

Popis štoly Josef

Štola se nachází přibližně 50 km jižně od Prahy mezi obcemi Čelina a Smilovice u Slapské přehrady. Tato lokalita byla vybrána, protože ze všech uvažovaných možností nejlépe vyhovuje požadovaným kritériím:

• snadná dosažitelnost od Prahy
• finanční dostupnost (pořizovací cena, náklady na provozování)
• pestré (nemonotónní) geologické prostředí
• možnost rozšiřovat podzemní části pracoviště 
• perspektiva vybudování moderního zázemí

Důlní dílo Josef je součástí zlatorudního revíru Psí Hory. Horninové prostředí tvoří slabě metamorfované vulkanické a vulkanosedimentární horniny (bazalty, andezity, ryolity, tufy, tufity), pronikané mladšími intruzívními horninami (granodiority, albitické žuly) - podrobněji viz kapitola Geologie v okolí štoly.

Průzkumná štola prochází ssv. směrem napříč horninovým masivem Veselého vrchu. Celková délka páteřní štoly je 1836 m, příčný průřez má velikost 14 až 16 m². Výška nadloží je 90–110 m. Ze vstupních portálů jsou souběžně vedeny dva tunely délky 80 m o průřezu 40 m².

Na páteřní průzkumnou štolu navazují další liniová průzkumná díla s četnými rozrážkami sledujícími rudní struktury s napojením do dalších 2 pater. Celková délka chodeb dosahuje téměř 8 km. Převážná většina (kolem 90 %) výlomů není vystrojena. Konec páteřní štoly je propojen 110 m vysokým nevystrojeným větracím komínem s povrchem terénu.

V současné době je zrekonstruováno prvních 600 m podzemních chodeb v západním čelinském pásmu (viz plánek). Do budoucna se plánuje zpřístupnění zbylých částí štoly a vybudování moderního povrchového zázemí (rekonstrukce stávající budovy pro administrativní servis, ubytovací kapacity, dílny a laboratoře).

Technická data:

Celková délka chodeb 7 853 m
Délka páteřní štoly 1 835 m, profil 14–16 m²
Celková délka ostatních chodeb 6 018 m, profil 9 m²
Výška nadloží 90–110 m

schéma štoly Josef

schéma zprovozněné části podzemí

Geologie v okolí štoly

Štola Josef byla vyražena jako součást průzkumných prací ve zlatonosném rudním revíru Psí hory. Rudní revír Psí hory se rozprostírá převážně v proterozoických, více než 600 milionů let starých, horninách tzv. Jílovského pásma, do kterých později během variského

vrásnění pronikly granitoidy Středočeského plutonu.

Jílovské pásmo tvoří 1–6 km široký a až 70 km dlouhý pruh vulkanických a subvulkanických hornin, táhnoucí se na jihozápad od Jílového u Prahy. Kromě Psích hor se v něm nacházejí i další rudní revíry spojené s těžbou zlata (Jílové u Prahy, Štěchovice-Slapy, Smolotely-Horní Líšnice). Historicky nejvýznamnější bylo dobývání zlata v okolí Jílového u Prahy.

V oblasti Psích hor je Jílovské pásmo zastoupeno vulkanity bazického až kyselého složení (bazalty, andezity, dacity a ryolity) ve střední části revíru, subvulkanickými plagiogranity (albitickými žulami) na východním okraji a ložiskově nejvýznamnějšími kyselými až intermediárními tufy s polohami bazických tufů a kyselých až bazických láv. Horniny Jílovského pásma byly pravděpodobně koncem proterozoika slabě regionálně metamorfovány. Horniny ležící na styku s intruzivním tělesem granodioritu byly postiženy také kontaktní metamorfózou.

V nadloží Jílovského pásma leží vulkanosedimentární souvrství budované převážně slabě metamorfovanými tufy a tufitickými břidlicemi. Na západě zasahuje rudní revír Psí hory ještě do výběžku amfibolicko-biotitického granodioritu Středočeského plutonu.

Oblast Psích hor byla koncem 20. stol. zkoumána v souvislosti se zamýšlenou obnovou těžby zlata. V revíru se nacházejí dvě zlatonosná ložiska – ložisko Čelina, těžené již ve středověku, a ložisko Mokrsko. Zatímco ložisko Čelina a rudní zóna Mokrsko-východ jsou situovány v tufech a vulkanitech Jílovského pásma, převážná část rudní zóny Mokrsko-západ leží v granodioritu Středočeského plutonu.

Zdejší rudní revír patří z pohledu zásob Au k nejbohatším v Evropě. Podle odhadů ukrývají místní ložiska až 130 t tohoto drahého kovu. Zlatonosné zrudnění je soustřeďováno do křemenných žil a žilníků. Místní zlato dosahuje sice vysoké ryzosti, ale je většinou velmi jemnozrnné. Také jeho průměrný obsah v hornině není vysoký (2 g/t). Díky tomu ložisko Mokrsko zůstalo ve středověku stranou zájmu horníků a jeho potenciál byl plně rozpoznán až v 80. letech 20. století.

Koncem minulého století se začalo vážně uvažovat o obnovení těžby zlata v oblasti. Největší koncentrace Au jsou soustředěny v hloubkách do 300 m pod povrchem. Zlato by tedy muselo být dobýváno povrchově, což by znamenalo citelné a nevratné zásahy do okolní krajiny. Pro jeho separaci by navíc bylo nutné použít ekologicky riskantní metodu kyanidového loužení. Proto ke komerční těžbě zlata na Psích horách zatím nedošlo a v blízké budoucnosti ani nedojde.

Použitá literatura:

Morávek, P. (1992): Zlato v Českém masivu. Nakladatelství ČGÚ, Praha, 248 str.

Morávek, P. - Litochleb, J. (2002): Jílovské zlaté doly. Regionální muzeum v Jílovém u Prahy, 187 str.

Historie štoly Josef

Štola Josef vznikla v souvislosti s relativně nedávným geologickým průzkumem revíru Psí hory. Její ražba začala r. 1981. Jedná se o rozsáhlé podzemní dílo s celkovou délkou chodeb téměř 8 km, které bylo využíváno nejen při zjišťování geologických poměrů v oblasti a odběru vzorků, ale sloužilo též jako přístup do podzemní při poloprovozní těžbě zlata v letech 1989-1991 (podrobněji viz níže).

Od poloviny devadesátých let, po ukončení všech průzkumných prací, štola i její okolí postupně chátraly. V r. 2000 byl stav areálu již natolik neuspokojivý, že bylo z bezpečnostních důvodů přistoupeno k zabetonování obou přístupových portálů do štoly.

O tři roky později vznikl na půdě ČVUT nápad využít opuštěné podzemní dílo Josef ke zřízení unikátního podzemního vzdělávacího a experimentálního pracoviště.

V roce 2004 se ČVUT dohodlo se společností Metrostav a.s. o zprovoznění štoly (v dodatku rámcové smlouvy o spolupráci). V květnu 2005 byla podepsána smlouva mezi Stavební fakultou ČVUT a správcem průzkumného díla, kterým je Ministerstvo životního prostředí, o zapůjčení štoly pro vzdělávací a výzkumné účely.

V srpnu 2005 byla proražena betonová zátka jednoho z portálů, čímž došlo ke znovuzpřístupnění štoly. Počátkem září 2005 zkontrolovala Báňská záchranná služba stav podzemních prostor a pak byl portál opět uzavřen. K definitivnímu otevření obou portálů došlo až v srpnu 2006. Ihned poté se začalo s rekonstrukcí podzemních prostor. V současnosti je zrekonstruováno a zpřístupněno prvních 600 m podzemí. Rekonstrukce a výstavba celého areálu však bude pokračovat i nadále.

HISTORIE A HORNIKÁ TRADICE OBLASTI PSÍ HORY

Štola Josef byla vyražena v 80. letech 20 stol. jako součást průzkumu tradiční zlatonosné oblasti, známé již ve středověku pod názvem Psí hory (někde se lze setkat i s označením Lodické hory podle tehdy existujícího dolu Lodice). Rudní revír Psí hory se rozprostírá přibližně 7 km jihovýchodně od městečka Nový Knín, jež v minulých dobách patřilo k významným báňským centrům Českého království.

Kromě Psích hor se zlato v okolí Nového Knína v minulosti dobývalo ještě v dalších třech revírech: v revíru novoknínském (oblast mezi Novým Knínem, Krámy a Malou Lečicí), kozohorském (rozprostírajícím se mezi obcemi Kozí Hory a Borotice jz. od Nového Knína) a libčickém (ležícím j. od Nového Knína mezi Libčicemi a Dražeticemi). Nejdůležitější ze všech zmíněných revírů byl revír libčický, kde se zlato těžilo s přestávkami od středověku až do první poloviny 20. století.

Oblast Psích hor je jako jediná z historických zlatonosných oblastí Novoknínska situovaná v horninách tzv. Jílovského pásma (viz kap. Geologie), pojmenovaného podle města Jílové u Prahy. Právě zlato dobývané v okolí Jílového sehrálo významnou úlohu zejména ve středověké historii naší země – sloužilo mj. jako hlavní surovina pro ražbu lucemburských dukátů (florénů), které zavedl r. 1325 jako první panovník ve střední Evropě Jan Lucemburský. Těžba u Jílového probíhala v různé intenzitě i v pozdějších obdobích. K jejímu zřejmě definitivnímu ukončení došlo až v r. 1968.

Počátky dobývání zlata

Písemných záznamů o historii dobývání zlata na Psích horách existuje velmi málo. Na mnoha místech revíru se ale dochovaly pozůstatky starých hornických prací, z nichž některé jsou v terénu dodnes patrné na první pohled.

Těžba zlata na našem území zaznamenala první velký rozkvět již za dob Keltů, zejména ve 2. a 1. stol. př.n.l. Keltové naprostou většinu svého zlata získávali z rozsypů a rýžovišť. Vzhledem k prokázané existenci rýžovišť na Čelinském potoce i v náplavech Vltavy u Smilovic (dnes zatopených slapskou přehradou) a také vzhledem k blízkosti bývalého významného keltského oppida Hrazany je pravděpodobné, že keltští zlatokopové působili i na Psích horách.

Hlavní rozkvět těžby ve 14. století

Po odchodu Keltů zůstala místní ložiska dlouho nevyužita. Hlavní rozvoj těžby zlata na Psích horách přinesl až středověk. S dolováním se začalo patrně na přelomu 13. a 14. století. Největšího rozmachu v celé své historii dosáhla těžba na Psích horách v průběhu 14. století. V té době bylo zlato dobýváno z křemenných žil na mnoha místech revíru (zejména však v okolí Čeliny) pomocí úklonných šachtic a štol. Podzemní díla dosahovala průměrné hloubky kolem 20 m, největší dosažená hloubka je 60 m pod povrchem. V blízkosti největší šachty pracovala i kovárna na výrobu hornického nářadí a na Čelinském potoce bylo v provozu několik mlýnů na drcení rudy.

Středověcí horníci používali při své práci velice jednoduché vybavení. V dolech si svítili hliněnými kahánky naplněnými lojem. Rudu těžili železnými kladívky, tzv. želízky a čtverhrannými palicemi – tzv. mlátky. Želízko drželi havíři v levé ruce a přikládali ho k hornině. Do želízka tloukli mlátkem a tak vylamovali kusy zlatonosného křemene. Želízka se rychle opotřebovávala. Odhaduje se, že horník jich za jednu směnu spotřeboval více než dvacet.

Vytěžená ruda byla přepravována do rudních mlýnů, kde se drtila a mlela. Zlato se pak z rozemleté rudy oddělovalo amalgamací.

Období největšího rozkvětu těžby skončilo na přelomu 14. a 15. století. Příčinou úpadku byly rostoucí provozní náklady, vyčerpání přístupnějších partií zlatonosných křemenných žil, technické problémy při dolování ve větších hloubkách a také bouřlivá politická situace v zemi. Dobývání zlata tak bylo na několik desetiletí přerušeno.

Obnova dolů

K obnově dolů došlo na přelomu 15. a 16. století. Druhá etapa těžby zlata však trvala jen krátce a nebyla zdaleka tak významná. Podle dobových pramenů byly r. 1536 haldy největšího dolu Lodice „propůjčené k dodatečné těžbě zlata“. V horní knize novoknínského úřadu jsou o těchto haldách záznamy až do r. 1550. V zemských deskách z r. 1548 jsou zmíněny zlatorudní mlýny na Čelinském potoce, ovšem ze záznamu, pojednávajícím o jejich činnosti v minulém čase, vyplývá, že v té době se v nich už ruda nemlela. Těžba na Psích horách tedy zřejmě ustala po polovině 16. století.

Pozoruhodné je, že na rozdíl od jiných revírů v okolí Nového Knína, kde těžba a průzkumné práce probíhaly i v pozdějších obdobích, Psí hory od té doby zůstaly stranou veškerých hornických aktivit až do konce 20. století.

Většina pozůstatků po středověké hornické činnosti je soustředěna v okolí obce Čelina. Nejrozsáhlejší zbytky starých prací se nacházejí asi 1,5 km východně od obce Čelina v západní části Koňského vrchu. Křemenným žilám v okolí Mokrska, obsahujícím velmi jemnozrnné, a tudíž pouhým okem obtížně detekovatelné zlato, nebyla ve středověku věnována téměř žádná pozornost (výjimkou jsou stopy kutacích prací na vrchu Veselý).

K hlubšímu poznání hornické minulosti Psích hor přispěl v polovině 80. let minulého století i archeologický průzkum AV ČSSR, který vynesl na světlo mnoho hmotných stop po zaniklém dolování. Byly nalezeny mj. části mlýnských kamenů na drcení rudy, zbytky středověké kovárny, železné hornické nářadí či hliněné hornické kahany.

Bohužel není známo, kolik zlata bylo během obou hlavních období těžby na Psích horách získáno. Celkově však byly v celé novoknínské oblasti ve středověku vytěženy asi 4 tuny zlata. (Pro srovnání – odhadovaná produkce jílovských dolů do 20. stol. činila podle geologa P. Morávka přibližně 10 t zlata a na území celého Českého masivu se v průběhu dějin celkově získalo odhadem okolo 100 t tohoto cenného kovu.)

Geologický průzkum Psích hor ve 20. století

Oblast Psích hor zůstala tedy nevyužita a nezkoumána od 16. století až do konce století dvacátého. V letech 1977-1980 proběhl rozsáhlý regionální revizní průzkum hornin Jílovského pásma, který odhalil možnou přítomnost významného zlatonosného zrudnění na území Psích hor. Následoval podrobný průzkum oblasti, jenž probíhal mezi lety 1980-1990.

Jeho součástí bylo geologické mapování, geofyzikální průzkum, podrobný geochemický průzkum půdního pokryvu, průzkum pomocí vrtů z povrchu až do hloubky 300–600 m a konečně báňský průzkum z nově ražené štoly Josef, kombinovaný s podzemními vrty.

O rozsáhlosti celého průzkumu svědčí i následující výčet provedených prací:

• provedeny 103 jádrové vrty z povrchu o celkové délce 23 378 m
• provedeno 127 podzemních jádrových vrtů o celkové délce 13 137 m
• vyražena štola Josef :

•         hlavní chodba vedená napříč všemi ložisky – délka 1835 m

•         postranní chodby na jednotlivých ložiskách – celková délka 6 018 m
•         3 větrací komíny – celková délka 330 m

• odebráno a zanalyzováno 9 818 půdních vzorků a přes 25 000 vzorků z vrtů a z podzemí

Výsledkem průzkumu bylo zhodnocení zásob zlata na dosud známých ložiskách Čelina a Mokrsko-východ (v minulosti již těžených) a především objevení nového ložiska Mokrsko-západ, jehož využitelné zásoby byly odhadnuty na 75 t Au. Toto ložisko tak v současnosti patří mezi nejbohatší ložiska zlata v Evropě. Celkový potenciál všech ložisek revíru byl odhadnut na 130 t Au, což je více, než kolik se vytěžilo na celém území České republiky během celé historie dobývání zlata.

V rámci průzkumu probíhala v letech 1989-1991 i experimentální podzemní těžba ložiska Čelina. Bylo vytěženo celkem 19 500 t rudniny, která se zpracovávala na úpravně Rudních dolů v Příbrami. Získáno z ní bylo 21,5 kg zlata.

K průmyslovému využití revíru nebylo vzhledem k předpokládanému negativnímu vlivu případné těžby na životní prostředí nikdy přistoupeno. Hlavní zdroj zlata – ložisko Mokrsko-západ by se totiž muselo dobývat výhradně povrchovým způsobem, což by mělo výrazný dopad na ráz tamní krajiny a kvalitu přírody. V polovině 90. let sice projevily o lokalitu zájem zahraniční těžební společnosti, ale díky protestům místních obyvatel a různých ekologických organizací z plánů na těžbu sešlo.